Minulej víkend už jsme to nevydrželi a prostě jsme museli vyjet do kopců... Páč v našem okolí už to všechno známe, zase jsme museli jet o něco dál.. Vyjeli jsme cca do výšky 700m, po kopcích už se válel sníh, někde víc někde míň. Bylo mi jasný že se sněhem se ten den potkáme, ale bylo těžko odhadnutelný, do jaký míry. Ty vrcholky, co vidíme od nás z pobřeží jsou spíš jen tak pocukrovaný, jenže my jeli ještě o 1 hřbet dál. Zaparkovali jsme v takový 'tuctový' horský vesničce, moc pěkná byla z dálky.. Jmenovala se zajímavě - Coursegoules.
 |
| Coursegoules z dálky |
Jak vidno, tak cesta nad vesnici by ještě nebyla takovej problem, ale.. sníh přibýval...a my na to jaksi neměli vybavení. Jenže když už jsme tam byli, tak se přece nebudem vracet, no neee??!
 |
| 1350 m.n.m. |
Čím jsme byli víš, tim víc bylo sněhu. Na vrcholu, kupodivu a k naší radosti, byla místy i tráva. Jenže pokračování po hřebeni a pak sestup dolů v jiným místě už bylo holý šílenství, no ale v tu chvíli by byl i návrat složitej, tak jsme pokračovali. Mirek už kousek za vrcholem ždímal ponožy, bral si suchý, aby za 5 minut mohl ždímat i ty.. chudák. Já ždímala až o chvíli pozdejc.
 |
| Druhý ždímání před sestupem... Pak už jsme mohli žídmat uplně všechno. |
 |
| Domovní hlídač u jednoho z domů ve vesnici |
Lidskej organizmus má tak skvělý obranný reakce... když jsme se pokoušeli sestupovat zhruba po cestě, co ležela asi pod metrem a půl sněhu, přes kterej jsme se brodili, zapadali jsme po pás do rozbředlý sněho-vody, do bot nám padaly další a další dávky sněhu a my už se tomu jen smáli. Je fakt že nějaký sprostý slovo tam padlo, a přesto že ta situace byla v tu chvíli fakt krizová a člověk by dal nevimco za to aby najednou přiletěl vrtulník a vysvobodil nás z tý nekonečný sněhový hrůzy (před náma byl ještě minimálně kilometřík brození po pás v mokrým sněhu), tak jsme nepanikařili, nebyly naštvaný na všechno a všechny a prostě nějak postupovali. Hlavně obdivuju Mirka, že mi nenadával za vymyšlení týhle skvělý trasy, na což měl plný právo. Když jsme asi po 200 výškových metrech konečně vylezli ze sněhu (už jsme dávno nešli po žádný cestě - ani jsme nevěděli, kde by jako měla bejt), čekal nás ještě sestup.. jak to nazvat.. svahem plným šutrů, hlíny, bahna.. to všechno v těch nacucaných pohorách a kalhotách mokrých až po záda. Nechci na to ani vzpomínat... Cestou jsme míjeli stádo hnědých koz, zíraly na nás jako vyjevený, asi moc často nevidí takový blázny, co by to tam krosili mezi šutrama dolů.. Při tom všem, Mirek ještě stihl obdivovat krásu zrovna kvetoucích chráněných krokusů (já na ně zvysoka kašlala, humor už mi trochu docházel) a dokonce stihl jeden krokus i vyrejpnout aby ho pak zasadil u nás na balkoně! Mirek je prostě hero. Když jsme konečně spadli na silnici (jo, jako zlatej hřeb sestupu jsme ještě slaňovali asi 3 metrovou stěnu co dělila ten svah od silnice), tak jsme pak stopli chlápka, co nás hodil zpátky do vesnice k autu.
Tam se Mirek s blahem převlíkl do mých náhradních suchých ponožek, nazul si pěkně svoje suchoučký boty na řízení a ještě jsme si dali procházku vesnici, abych si já mohla netrhat nějaký lístky z místních sukulentů. Já jsem si to masochisticky štrádovala v mých nacucaných botách a rybníčky v botách mě pěkně hřály.. A tak jsme měli zas jednu 'intenzivní' neděli a zařekli jsme se že hned tak zas nikam nepojedem..
---
Teď trochu z jinýho soudku - musim se pochlubit s mým úlovkem, co jsem našla vyhozenej u...... no řekněme že byl prostě odloženej předchozím majitelem. Tenhle plastovej tranďák made in china je celkem vtipnej, neřekla bych že bude mít dlouhou životnost, ale rádio jsme nějaký potřebovali a tohle jakžtakž hraje, takže bezva, je náš!
 |
| 100% plastovej tranďák... |
Jednou mi možná tahle zastávka bude chybět ale asi né zas tak moc. Tam vpravo dole - to je totiž zastávka ne který čekam už třetím rokem vždycky, když jedu ze školy. Je to v Nice, přímo u moře ale je to pro mě spojený s psychickým vypětím když čekam bus kterej nejede a nejede.... A zvláště fajnový je to tahle mezi 12tou a 15tou hod kdy tam slunce praží jako blázen, neni se kam ukrejt a ten blbej bus furt nikde. Čekat tam 20 minut, to ještě nic neni. Rekord v čekání mam delší než 1 h. No a asi před 2ma týdnama jsem čirou náhodou zjistila, že jedna holka od nás ze školy bydlí asi 30m od našeho domu v Antibes, a jezdí autem!!! To je pomoc z nebes! Takže se s ní X-krát v týdnu vozim, dávam jí jedno euro za cestu což je pro mě hyper výhodný páč mi každou jízdou autem ušetří 3/4h času...
 |
| Na čekačce... |
A ještě trochu flory na závěr - tohle jsou narcisy, co mi dali naši známí co u nás byli na vepřo-knedlo-zelu, co jsem o nich psala v předchozím příspěvku. A takhle krásně mi teď ty narcisy kvetou...
